Tak nějak slovo dalo slovo a my vyrážíme do Jižních Čech, kousek od Jindřichova Hradce do malé vesničky, která se jmenuje Potočná. Dnešní hraní jsme pojali jako výlet a jedeme na pohodu. O co je menší vesnička, kde budeme večer hrát, o to slavnější hospůdka se tam nalézá a tam hrají kapely velmi zvučných jmen. No a teď tam jedeme my. Trochu přemýšlím nad tím, že pořadatel odmítl naše plakáty s odůvodněním, že by je neměl kam vylepit, páč nikde není místo, trochu mi hlodá v hlavě počasí, neboť až do Českých Budějovic je relativně normálně, sice pod mrakem, ale normálně. Za Budějovicemi ovšem mraky rychle klesají a za chvíli už není vidět, kde končí mrak a kde začíná pole a člověk musí chtě nechtě sundat nohu z plynu. Blížíme se k Číměři a mlha houstne. Cestou hledáme s Elvisem na vývěsních plochách nějaký plakát, který by označoval naši dnešní produkci. Nic. Odbočka na Potočnou. Hroudy zmrzlého sněhu zužují již tak dost úzkou cestu. Přijíždíme do vesničky s asi dvaceti domky a staveními. Navigace velí projet celou vesnici. Hele. Plakátovací plocha ! Náš plakát ale nikde. Tušíme zradu. Na konci vesničky nás navigace navádí odbočit vlevo. Na dřevěné vývěsce visí kancelářská „á čtyřka“ a na ní obrázek našeho Elvise. Z deseti metrů neviditelné. Přijíždíme k útulné hospůdce a jdeme se přihlásit. V hospůdce sedí pět štamgastů, kteří sledují na velkoplošné obrazovce mistrovství světa v čemsi. Upocení hráči na obrazovce pronásledují tmavý rozmazaný flek.  Štamgasti přiznávají fotbal.  Jsou sice teprve čtyři hodiny odpoledne, ale když si spojím všechny indicie – tzn. neprostupná mlha, počasí, že by psa nevyhnal, odlehlost vesničky a ještě ten fotbal, je mi jasné, že dneska hrajeme přesilovku.

Máme postaveno a nazvučeno a už jen čekáme. Zbývá asi hodina do začátku produkce.  Dva ze štamgastů se zvedají, platí a odcházejí. No, začíná to hezky. Elvis kouká  do „hlediště“ dírou v závěru a několikrát počítá zůstavší, jestli se fakt při počítání nesplet. Nesplet.  Fakt tam seděj jen tři lidi. Slibujeme si, že to odehrajeme s úsměvem na rtu i kdyby tam seděl člověk jen jeden a psychicky se s nastalou situací srovnáváme. Deset minut do začátku. Přišli dva lidi. V kapele zavládl optimismus. Venku je mokrá tma. Mlha, která by se dala krájet. V tomhle počasí nemůže nikdo normální chodit na koncert do vesnice o sto obyvatelích.  Přichází Majda – symbol a spolumajitelka této útulné hospůdky. Vycházíme na podium, vítám posluchače a vykopáváme písničkou My baby left me. Hrajeme pro šest lidí. Druhá písnička. Otevírají se dveře a  dovnitř vchází rodina se dvěma dětmi. Dveře se ještě nestačily zavřít a vcházejí dva další návštěvníci. Furt někdo courá. Do konce třetí písničky je v lokále už asi 16 lidí a už se i mění akustika sálu a mikrofony nemají tendenci napískávat. Hrajeme, děláme publiku kašpary, děti začínají tancovat a ti méně stydlivější dospělí dokonce zkoušejí nějaké taneční kroky.  Vzhledem k tomu, že většina elvisovo písniček je ve dvoučtvťovém taktu, sedí jim tam v podstatě všechno od country tanců po polku.

Děláme přestávku a jdeme do šatny. Koukáme s Elvisem na sebe a snažíme se dnešní večer aspoň nějak hodnotit. Nejde to. Na hodnocení je ještě příliš brzo. Jdeme na druhou půlku. Ta se skládá z balad a melodických písniček staršího Elvise. Polka se mění v ploužák a jdou tancovat i ty, kteří se předtím styděli.  Na řadu přišla vypalovačka Rock arount the clock od Bila Halleyho.  Hraju sólo, prsty se mi trochu zamotaly, ale není to moc slyšet, rytmicky to sedí a já se tvářím, že to tam má takhle být. Sólo je téměř u konce a najednou se (proti všemu očekávání) ozve vlna jásotu, pískotu a potlesku. Asi se to líbílo.

Dvě hodiny jsou za námi. Končíme písničkou Crazy little things called love od Fredie Mercuryho. Šestnáct lidí tleská a dožaduje se přídavku. Tož jo. Hrajeme tedy Pretty Woman od Roye Orbisona. Potlesk. Ok, tak eště jednu. Vybalujeme tedy Norwegian wood od Beatles.  Koncert končí. Jsme rádi, že se vše nakonec v dobré zvrátilo.

Přichází jeden z posluchačů a druhý spěchá za ním. První mluví něco německy a živě gestikuluje. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze Guten Tag a Ich liebe dich, krčím rameny a používám první z frází. Pán také odpovídá Guten Tag a přidává ještě zákeřné slůvko „auch“. To už ale přibíhá druhý z pánů a překládá. Němec je naší  produkcí nadšen, chce si nás vyfotit, chce navštívenku. Jdu za pořadatelem, který si od nás vzal všechny naše velké plakáty, co jsme vezli s sebou pro strýčka příhodu a žebrám jeden zpátky. Elvis plakát podepisuje, já fotím a Němec je spokojen. 

V této hospůdce je milá tradice, že vystupující kapela dostane pekáč bůčku. Koukáme s Elvisem na jídlo pro minimálně deset osob a přemýšlíme. Každý si bereme chleba s teplým pečeným bůčkem, přidáváme pikantní okurku a zbytek pekáče nabízíme ostatním. Nikdo si ale nebere, a tak pekáč zůstává na stole na ráno. Zkouším místní Čertovské červené pivo Lobkowitz. Vynikající. Necháváme aparát aparátem a po zavření hospůdky jdeme spát do připraveného pokojíku. Je tam nádherně vytopeno.

Ráno vstáváme před devátou a jdeme na snídani.  Fantastické obložené talíře ve stylu švédských stolů. Ani na Elvisovo bezlepkovou dietu nezapomněli. Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se a vyrážíme. Teda chceme vyrazit, načež zjišťujeme, že včerejší odhad byl správný – včerejší noční mlha na autě zmrzla a některé dveře otevíráme násilím zevnitř, protože se klíčkem nedá do zámku dostat. Dneska jedeme hrát na tradiční předvánoční sešlost Libušce do Domova Seniorů Oáza v Lidicích. Spolu s námi tam budou hrát naši kamarádi z kapely Mára a Pája.  Chvíli svítí sluníčko, chvíli chumelí, občas musíme sundat nohu z plynu, neboť se nás snaží boční vítr sfouknout z  dálnice do škarpy. Do Lidic dojíždíme s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale to nevadí. Nálada je komorní, a tak se se všemi vítáme a hned vybalujeme aparaturu.

 

Pokračování v příspěvku Elvis v Lidicích